Pam, pam, pampeliška

Každý je má rád. Snad kromě alergiků. Ta krásná žlutá minisluníčka. Ale když se pampelišky přestěhují zpoza plotu do trávníku, započne boj. Slovy klasiků: „Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat.“ Pampelišky v trávníku jsou prostě nežádoucí.    Ne, že by tam nějak extra vadily, mají zelené listy plné chlorofylu jako tráva. Ale je tu jeden zásadní problém. A tím je jejich mimořádná fertilita neboli plodnost. Takže trávník s pampeliškami se během několika málo let stane pampeliškovou loukou bez trávníku.

Náš trávník již prošel mnoha modifikacemi. Z prvního nadšeného monokulturního „angličáku“ se časem proměnil na valašský trávník, který sestává z jetele „Jura“ a několika travních druhů.  Toto společenství doplňuje všudypřítomná mechová kultura. A je jim spolu dobře. Mech drží vodu, jetel zajišťuje dusík a tráva zjemňuje a zdobí. Když se často sjede nakrátko a deštík občas sprchne, je zelený koberec krásně hustý. Samozřejmě, že nevítaných hostů je tu spousta. Potkávám jitrocel, který však díky sekání drží své lístky v miniaturní velikosti. Šíří se nám tady šťavel evropský, který vypadá jako minijetel s červenozelenými lístky. Je to malý hajzlík s krásně žlutými kvítky, ze kterých se stanou pukavé katapulty a podobně jako netýkavky střílejí svá semínka kolem dokola.  Ale pampelišky a prasetníky, to je prostě trápení. Když rozloží svou růžici listů, trávník, jetel i mech nemají šanci. A tak se každý rok vyzbrojím svou oblíbenou zbraní a začne boj na férovku.

V první fázi pobíhám po zahradě s kyblíkem a pilně otrhávám květy, aby nestačily odkvést. Jeden jediný žlutý kvítek dokáže poslat do světa klidně třicet semínek, která už za pár dnů můžou radostně vyklíčit. Pampeliška je chytrá. Když jí nad hlavou furt jezdí sekačka, zůstanou poupata přičaplá dole u země a kvetou si vesele dál.

V druhé fázi přichází ke slovu můj letitý vypichovač Fiskars. Vycentrovat, zapíchnout, přišlápnout, vychýlit z osy. Když je půda dostatečně vlhká, pampeliška vyjede i s neporušeným kořenem jako po másle. Pak už jen ušlápnu zkypřený kopeček a do dvou týdnů se malé hnědé kolečko uzavře okolní jetelotravní hmotou. Obvykle po pěti minutách soustředěné práce přijde naše kočka s neodbytnou žádostí o naplnění misky. :)

Je to náročné hlavně na záda. A na čas. Ale stojí mi to za to. O pampelišky nemám strach. Všude je jich tolik, že se mi spolehlivě postarají o zdravý pohyb až do konce mých dní. A rozhodně se nestanou ohroženým druhem.